Euro je past na šváby (The Euro is a Roach Motel)

Takto se během řecké krize v roce 2015 vyjádřil o Euru Paul Krugman (ekonom, nositel Nobelovy ceny). Jeho text si stále můžete přečíst na https://krugman.blogs.nytimes.com/2015/07/13/roach-motel-economics

(Roach Motel je populární značka pasti na šváby a jiný hmyz a stala se v angličtině synonymem pro systém, do kterého můžete snadno vlézt, ale ven už se živí nedostanete.)

Dnes je výročí jednoho z nejtragičtějších dnů našich dějin. Nacistické Německo se nás rozhodlo vymazat z mapy a postupně i fyzicky zlikvidovat. Jeden z prvních kroků bylo příznačně zlikvidování nezávislosti naší měny.

Teprve nedávno jsme slavili 100. výročí české koruny. Paralelně proběhlo několik kampaní, které nám poněkud infantilním způsobem vysvětlovaly, jak je koruna zastaralá a jak se máme těšit na moderní euro. K tomu bych si rád dovolil rétorickou otázku, jestli se snad někomu zdá zastaralý např. dolar? Stáří u měny není faktor, důležité je pouze, jestli svým uživatelům dobře slouží.

Sovětský svaz se nám ani v nejtemnějším období 50. let nesnažil vnutit rubl. Zato Hitlerovci 1939 velmi rychle zavedli tzv. protektorátní korunu, která byla maskovaná říšská marka v poměru 1:10. Když už, tak poměr měl být správně 1:6, ale proč by si nacisté nezařídili levné montovny, když mohli.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Protektor%C3%A1tn%C3%AD_koruna

Euro je past na šváby, je nevýhodné, může být i smrtící, ale je těžké jej opustit; i když dnes jsou tyto znaky eura zřetelně viditelné a pochopitelné i pro neekonomy, najdou se paradoxně stále jedinci, kteří ve své ideové zaslepenosti chtějí euro přijmout(!), což připomíná rvačku o poslední jízdenky na Titanic.

Proč je euro škodlivé?

K tomu se vyjádřilo a vyjadřuje celá řada špičkových ekonomů.

Společná měnová oblast může, ale nemusí dávat ekonomický smysl. Robert Mundell formuloval v roce 1961 svou teorii optimální měnové oblasti, 1999 za ni obdržel Nobelovu cenu.

Nejdůležitější Mundellovo kritérium pro optimální měnovou oblast je velká mobilita pracovních sil (myšleno je ochota stěhovat se za prací). Tato mobilita je v Evropě ale ve srovnání např. s USA velmi omezená, díky mnohočetným jazykovým bariérám, ale také kvůli neochotě Evropanů opouštět svou vlast. Tato neochota je na druhé straně velmi nutná pro udržení a rozvoj typické evropské diverzity, která činí Evropu tak krásnou a (v lepších časech) dynamickou. Nebo chceme, aby se Řecko vylidnilo a všichni mladí Řekové montovali v Německu u pásu automobily? Já osobně si takovou Evropu rozhodně nepřeji.
Mundell zmiňuje také další kritéria, např. rozdílné zvyky. O těchto rozdílných zvycích později.

K euru konkrétně:

dovolím si citovat např. Miltona Friedmana (nositele Nobelovy ceny z roku 1976), z jeho článku v The Times, roku 1997: „Evropa je příkladem situace nevhodné pro společnou měnu. Je složena ze samostatných národů, mluví různými jazyky, panují odlišné obyčeje a její obyvatelé pociťují mnohem větší loajalitu a soudržnost s vlastní zemí, než se společným trhem nebo myšlenkou Evropy (= myšleno Evropské unie).“

Dovoluji si konstatovat, že toto napsal Friedman před pokoutným zavedením Lisabonské smlouvy, tedy přejmenované evropské ústavy, kterou nikdo nechtěl; napsal to před řeckým technickým bankrotem a následným ponížením Řecka a před nezvládnutou migrační krizí. Všechny tyto faktory Evropskou unii významně zdiskreditovaly, takže hnutí, prosazující ochranu národní identity nabrala na síle, o které se 1997 ještě nikomu nezdálo.

Joe Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001, zveřejnil 2016 knihu s názvem (v překladu): „Euro: společná měna jako hrozba pro budoucnost Evropy.“ V této knize ukazuje například, jak euro zvýraznilo rozdíly mezi typickými věřiteli (sever, v čele s Německem) a typickými dlužníky (jih, v čele s Řeckem).

Mělo by pro nás euro výhody?

Jedna výhoda eura, která dnes již pozbyla své kdysi těžké váhy, je snížení nákladů na mezinárodní transakce, včetně omezení nutnosti mít sebou platidla různých měn při zahraniční cestě. Kdo to ale dnes ještě opravdu řeší, ve věku digitálního bankovnictví, včetně všudypřítomných bankomatů a platebních terminálů?

Jako další výhoda eura bývá uváděno zjednodušení plánování mezi partnery, kteří používají euro.

Takto argumentují ale většinou ti, kteří vycházejí z nekonečného trvání velmi omezené vize české ekonomiky, jako ekonomiky závislé (=levné montovny) a i při takto omezené vizi je nutno opět konstatovat, že ve věku počítačovém, kde i složitější výpočty než přepočet mezi měnami probíhají ve zlomku vteřiny, tento argument zdaleka neobstojí jako protiváha proti obrovským nevýhodám eura.

K údajnému snížení měnových rizik není potřeba se obšírněji vyjadřovat, jelikož druhá strana mince měnových rizik jsou měnové šance a navíc, pokud opustíme slepou uličku levné montovny a budeme se snažit více obchodovat s celým světem (tak jak to úspěšné české značky již dělají), tak dojde k diversifikaci a kompenzaci měnových rizik a šancí.

Proč je euro pro nás tak nevýhodné

Zavedení eura má pro malý stát tragický následek: ztrátu vlastní měnové politiky. Ztráta pružnosti, s kterou je vlastní měna schopna kompenzovat změny vnějšího či vnitřního prostředí, omezuje množinu možností reakcí národohospodářství. Ať děláte, co děláte, bez vlastní měny nemáte stejné možnosti, jako s ní. Po vstupu do eurosystému by byl náš vliv na měnovou politiku zcela zanedbatelný.

Rozdílné zvyky severu a jihu

Rozdílné zvyky na severu a na jihu (a zde jsme opět u Mundella) se nejlépe ukazují na příkladu ekonomické přípravy občanů na penzi: seveřané důvěřují bankám a své měně a střádají peníze, které jim mají díky stabilitě měny a zúročení vkladů přinést zisky a zajistit přilepšení v penzi. Jižané nemají velkou důvěru v banky a v měnu, jsou zvyklí na citelnou inflaci, která znehodnocuje úspory, ale také snižuje reálnou výši dluhů a snaží se proto investovat své peníze do nemovitostí. Pokud někdo tvrdí, že jedni jsou horší než druzí, nemá pravdu. Nejsou lepší nebo horší, mají rozdílné zvyky. Oba systémy mají svá pro a proti. Jižanský systém je robustnější, jelikož i při mohutných ekonomických a společenských otřesech vám vlastnictví domu zpravidla zůstane zachováno, nebo se vám dům po nějaké době alespoň vrátí v restituci, jako u nás po 40 letech komunismu. O úspory přijdete navždy. Ochranné systémy fungují pouze při krachu jednotlivých bank, ne při celkovém kolapsu.

Chyby při a po zavedení eura

Největší chybou byla politická ctižádost, která velela ignorovat ekonomický rozum.

Od té se odvíjela chyba, kterou představoval pokus sloučit pod střechou jedné měny státy, které netvoří (a nebudou tvořit) fungující měnovou oblast.

Další chybou bylo stanovení nevhodných kritérií (Maastrichtská smlouva) a jejich následné očividné porušování, formulování různých výjimek atd. Hlavní Maastrichtská kritéria, formálně dodnes platná jsou: strop zadluženosti státu a strop ročního nárůstu dluhu. Tato kritéria jsou stanovena bez pružnosti a možnosti reagovat na ekonomický cyklus.

V reálu ale Maastrichtská smlouva byla a je porušována, kritéria porušily postupně i velké silné ekonomiky, včetně Německa, odůvodnění se vždy našlo.

Poražení

Křiklavý je případ Řecka - je v dluhové pasti, do které se dostalo samo, ale za vydatné pomoci těch, kteří mu bezhlavě půjčovali; Řecko je dnes bez naděje na snesitelně rychlé řešení (splacení či odpuštění dluhu či anihilace dluhu pomocí inflace). V pasti jsou ale také ti, kteří Řecku napůjčovali. Své peníze již nikdy v plné hodnotě neuvidí. Řecko navzdory – tedy spíše díky – svému členství v eurozóně technicky zbankrotovalo, ale rekonvalescence není možná, právě kvůli euru.

Další na řadě je Itálie, která je ale příliš velká na to, aby s ní ostatní velcí zacházeli tak opovržlivě jako s Řeckem. Kolem italských veřejných financí i bank se chodí po špičkách se zadrženým dechem jako kolem domečku z karet. Úvahy o zavedení vlastní alternativní měny jsou v Itálii na denním pořádku.

Dočasní vítězi

Od začátku se krystalizovala silná skupina kolem Německa, již zmiňovaný sever (včetně Rakouska) a slabší (lépe řečeno jinak fungující) skupina na jihu. Pro Německo se stalo euro motorem exportu, jelikož euro vytváří pro Německo ideální podmínky podhodnocené měny, která výrazně pomáhá exportu, ovšem na účet svých partnerů v eurozóně. Německo hromadí přebytky a exceluje, jen kdyby nebylo to ALE v podobě peněz německých bank, které jsou téměř nenávratně utopené v dluhopisech a půjčkách na jihu.

Pro jedny nad, pro druhé pod

Stejně, jak posilovalo Německo díky podhodnocené měně, oslaboval jih díky měně nadhodnocené. Zdražily exportované výrobky, země se staly současně drahé pro turisty. Než se to projevilo naplno, probíhalo velké zadlužování států za nízké úroky, nicméně i na nízké úroky a na splátku jistiny musíte vydělat. A schopnost vydělat, tu jih postupně začal ztrácet. Druhou půjčkou se splácela ta první a tak dále, až to – v případě Řecka – už dál nešlo.

Porovnání sever s eurem – sever bez eura

Zajímavé je porovnání vývoje Finska a Švédska. Finové euro používají, zatímco Švédové zavedení eura zamítli referendem v roce 2003. Z vývoje HDP posledního desetiletí je patrné, že mít euro neznamená žádnou prokazatelnou výhodu. Euristé namítnou, že za to může pád Nokie a jiné faktory, které s eurem nemají spojitost. Opravdu nemají?

Evropská centrální banka ve Frankfurtu

Pod vedením Itala Maria Draghiho (od roku 2011 dodnes) se banka v letech 2015-2018 změnila na stroj na tištění peněz a skupování jinak neprodejných vládních dluhopisů jižanů. Tímto stylem Mario Draghi dočasně zachraňoval (nejen) své krajany. Dnešní tištění peněz je ovšem velmi pohodlné. Zmáčknete tlačítko na počítači a vygenerujete libovolnou sumu. Místo „tištění peněz“ je používán trochu eufemistický název „Quantitative easing“. Měsíčně se takto zrodilo 30 miliard eur (2018, předtím to bylo 60 miliard eur měsíčně). Generování dalších a dalších miliard eur pomáhalo prodloužit agónii jihu, ale přineslo znehodnocení úspor na severu.

Zajímavé je, že členské státy eurozóny si své centrální či národní banky stále udržují a nezrušily je. Dále pokračuje trend posledních let, stahování zásob zlata z mezinárodních úložišť do trezorů národních bank. Opatrnost, která je na místě.

Jak by vypadalo Česko s eurem?

„Ochutnávku“ nám naservírovala ČNB díky svým intervencím, kdy navázala kurz koruny na kurz eura. Přehřátá ekonomika, konzervování zastaralých neproduktivních technologií, chudnutí lidí relativně k výkonnějším zemím eurozóny a nakupení astronomické bilanční ztráty ČNB, kterou se nám někteří ekonomové snaží marně prodat jako „ekonomicky bezvýznamnou“ (ve Švýcarsku centrální banka takto vysoké bilanční ztráty hromadit nesmí, ze zákona).

Jak se do eura zamotalo Česko?

V rovině obecné, při vstupu do EU se Česko zavázalo k přijetí eura. Po obrovských změnách, kterými euro prošlo, tento závazek je nutno považovat za zaniklý.
Podpis fiskálního paktu prezidentem v posledních dnech je ovšem chyba; pro nás teoreticky bez vstupu do eura podpis nic neznamená, ale má určitý signální účinek, který posílí ty, kteří by nás na palubu Titanicu přece jenom rádi dostali.

Jak to vyřeší členové eurozóny?

Zpravidla opustí společnou měnu nejdříve nejsilnější ekonomika, ze strachu před nadměrnými transfery (subvence slabších partnerů pro udržení jejich životaschopnosti) a ze strachu před znehodnocením úspor svých občanů. K tomu směřuje rostoucí opozice v Německu.

Kvůli provázanosti díky půjčkám severních bank jihu, nemůže snadno odejít nikdo.
Pro rozchod bude nutno docílit oboustranně akceptovatelných dohod, jako například v případu rozchodu Česka a Slovenska.

Řecku (ale i ostatním jižním ekonomikám) by okamžitý odchod a start vlastní měny velmi prospěl, ale ztratilo by při tom bleskově, díky očekáváné rychlé devalvaci nové měny, nazvěme ji Drachmen II, schopnost splácet dluhy vůči severu. Sever by tyto dluhy musel v plné výši odepsat a proběhlo by umírání a zachraňování bank severu, což by tam vyvolalo velké politické otřesy, možná i revoluční změny ve společenském uspořádání, s čímž máme jako soused Německa neblahé zkušenosti.

Sever díky podhodnocenému euru sice prosperuje, ale nadále bude vzrůstat tlak na transfery, tedy posílání peněž z rozpočtových přebytků na jih, aby byla udržena alespoň nejnutnější míra životaschopnosti jihu a tím zároveň životaschopnosti exponovaných severních bank. Jednoho dne toho bude mít dost a odejde, ale otřesy budou značné, viz nahoře.

Rozdělení na severní a jižní euro?

Tato varianta je občas skloňována, ale není pravděpodobná. Když již jednou nastartuje bolestný proces rozchodu, budou jižní státy těžko zakládat další složitou a svazující organizaci, po tom, co právě jednu opustili.

Na severu by bylo o něco snadnější udržet jakési okleštěné euro, ale je otázka, jestli by v takovém svazku chtěli zůstat Francouzi, pro které by euro bez jižanů začalo být brzy příliš silné. Dále je těžko představitelné, jak po nákladném konci jednoho nepodařeného experimentu budou vlády na severu svým občanům vysvětlovat, že se chtějí ihned pouštět do dalšího.

Jaký bude celkový dopad konce eura?

Záleží na lidech, kteří budou mít mandát pro důležitá rozhodnutí. Pokud by se do toho pustili ti, kteří dokázali své země dovést až do nynější situace, dopadl by konec eura katastroficky.
Při přátelském rozchodu bude rozdělení vypadat podobně jako rozchod Česka a Slovenska.
Jaké scenário nastane, záleží na rozumu a vůli voličů. Můžeme jenom doufat, že členové eurozóny budou schopni udržet podobnou politickou kulturu, jako kdysi Češi a Slováci.

Časový horizont

Kdy tyto změny nastanou, nedokáže bezpečně předpovědět nikdo. V Itálii významně posílili euroskeptici, Itálie je předlužená, její banky jsou ohrožené a přitom je oproti Řecku velká a vlivná.

Důležité je pozorovat vztah Francie a Německa. Celá EU, včetně eurozóny, je především francouzsko-německý projekt. V obou zemích sílí politické strany, které budoucnost Evropy vidí úplně jinak, takže v horizontu pěti až deseti let už by se něco podstatného stát mohlo.